Cibule zimní, které se lidově říká ošlejch, sečka, či sibiřská cibul se nejvíce pěstuje v Asii, hlavně v Rusku, Číně, Koreji a Japonsku. Je pěstována pro listy i cibule. V Evropě je známá kratší dobu než cibule kuchyňská. Ještě ve středověku o ní v našich končinách nikdo neslyšel. V okolním světě už dávno ano. V Číně byla pěstována již před dvěma tisíci lety. Ke kultovním účelům sloužila Peršanům, Židům a Egypťanům.
Látky, obsažené v cibuli zimní
Zimní cibule má mnohonásobně vyšší podíl vitamínu C než cibule "obyčejná" a je mimořádně bohatá na karotenoidy, vápník a sirnaté složky. Z vitamínů obsahuje zejména provitamin A (beta karoten), vitamín C, vitamíny skupiny B, konkrétně B1(thiamin), B2 (riboflavin) a B3 (niacin). Z minerálů obsahuje vápník, železo, fosfor, síru, mangan, zinek, jód, draslík nebo sodík.
Použití v lidovém léčitelství
V lidovém léčitelství nacházela uplatnění jako močopudný prostředek, používala k rozpouštění a lepšímu vykašlávání hlenů, na podporu trávení, proti nadýmání a na podporu chuti k jídlu. Zevně se používala jako obklad, který vysouší rány a vředy. V tradičním čínské medicíně se používá hlavně k uvolnění ucpaného nosu při rýmě, k léčbě onemocnění horních cest dýchacích a horečnatých stavů.
Využití v kuchyni
Cibule zimní má ale i bohaté využití jako potravina v kuchyni. Má jemnější chuť než cibule kuchyňská a je velmi šťavnatá. Duté listy se mohou použít podobně jako pažitka. Právě tyto aromatické listy jsou vhodné k ochucení polévek, salátů, vaječných omelet, tvarohu, nejrůznějších masitých a rybích jídel. Dá se ale i připravovat samostatně.
Výhodou zimní cibule je, že vydrží na stejném stanovišti deset až patnáct let a je velmi nenáročná.
Zimní cibule roste dokonce pomalu i pod sněhem. Kdo si ji pěstuje, může ji užívat po celý rok
Cibule obsahuje řadu biologicky hodnotných látek: bílkoviny, draslík, vápník, fosfor, železo a vitamíny
