Se sympatickou a energickou Jindřiškou se osud příliš nemazlil. Po deseti letech vzdali s tehdejším manželem pokusy o miminko a když bylo paní Jindřišce 47 let, nečekaně otěhotněla. "S manželem jsme se pokoušeli o miminko od mých třiceti let a bohužel se nám to nedařilo ani přirozeně, ani prostřednictvím umělého oplodnění. Sen o vlastních dětech jsme proto nakonec vzdali," smutně začíná vyprávět dnes dvaašedesátiletá Jindra.
O to větší překvapení ji ale čekalo o sedm let později, kdy nečekaně přišla do jiného stavu. "Vůbec jsem nevěděla, jak se k tomu mám postavit. Vždyť mi táhlo na padesát. Už jsem ani nedoufala, ale samozřejmě se mi málem rozskočilo srdce radostí. I když nezastírám, že jsem se moc bála. Nejlepší léta jsem měla už dávno za sebou," vzpomíná Jindřiška. Těhotenství bylo od počátku vedeno jako rizikové, jelikož spadala do kategorie starších prvorodiček. "I přes veškerá sledování to vypadalo, že je miminko v pořádku a s manželem jsme se nemohli dočkat, až tu bude s námi," pokračuje.
Olík se paní Jindřišce narodil pár minut po půlnoci v den jejích 48 narozenin. Jeho přítomnosti si však neměla možnost dlouho užít, jelikož po týdnu nečekaně zemřel. "Na tohle vás nikdo v životě nepřipraví. Dodnes trpím, když si vzpomenu na Olíška, jak jsem ho ráno našla v postýlce a on nedýchal. Možná kdybych tenkrát měla dechový monitor jako dnešní maminky, nemuselo se o stát. Syndrom náhlého úmrtí," povzdechne si Jindra.
Jindřišky manžel se od toho dne změnil k nepoznání. "Olda dítě moc chtěl a když Olíšek zemřel, nikdy mi to nepřestal dávat za vinu. Říkal, že za to můžu já, že jsem ho měla víc kontrolovat. Jenže i doktoři mu potvrdili, že v tomto případě nikdo nepochybil a tyto případy se bohužel stávají, aniž by kdokoliv zanedbal svou péči," vysvětluje Jindra. Jenže Olda se doslova pomátl na rozumu. "Začal na mě křičet, několikrát mě fyzicky napadl a nakonec mě asi po roce vhodil z domu," vzpomíná na krušné chvíle.
Dva dny paní Jindra spala v parku na lavičce, než ji k sobě vzala letitá kamarádka. "Hrozně jsem se bála sama v parku. Všude byli bezdomovci, narkomani a měla jsem strach o život. Nakonec mě k sobě vzala kamarádka, u které jsem nějakou dobu zůstala," pokračuje. Rodiče paní Jindřiška v té době už neměla. Maminka zemřela na infarkt krátce poté, co Olíšek.
"Když kamarádka viděla, v jakém stavu jsem, zaplatila nám oběma týden v Bibione. Já o tom nechtěla ani slyšet. Bylo to sice už více než rok, co náš syn odešel, ale já stále nebyla smířená s tím, co si na mě osud vymyslel. Nakonec jsem ale souhlasila," vypráví Jindra.
První dny v Bibione Jindra jen spala a nikam se jí nechtělo. Další den ale vyrazila večer na pláž, aby se rozptýlila. "Bylo mi smutno. Koukala jsem na moře a přemýšlela o ironii života. Pak si ke mě přisedl námořník. Vážně. Prostě zhruba o deset let starší muž s bílým vousem a bujnou bílou kšticí, s pruhovaným trikem a veslem v ruce. Trochu mě to rozesmálo. Ptal se, proč tu sedím sama a já nevím proč, ale všechno jsem mu ze sebe lámanou angličtinou vysypala," pokračuje Jindřiška. Mluvili spolu asi tři hodiny a pak se rozešli. Jenže když ráno přišla na "své místečko", námořník už tam čekal.
"Pamatuju si, že v tu chvíli ve mě začalo růst něco, co jsem už hodně dlouho necítila. Naděje. Pocit, že všechno bude zase dobré. Že to všechno se mi stalo proto, abych tohohle člověka potkala," začíná se usmívat Jindřiška. Námořník, jak mu začala říkat, pro ni měl příjemné překvapení v podobě plavby jeho bílou plachetnicí. Jindru to nadchlo a na chvíli zapomněla, proč tu vlastně je.
Do Čech se Jindra už nevrátila. Kamarádku vyprovodila na letiště a zůstala se svým novým přítelem v Bibione. "Zpočátku jsme opravdu byli jen přátelé. Trvalo asi rok, než se mě Riccardo pokusil políbit. Ovšem oba jsme od prvního okamžiku věděli, že si moc přejeme, aby k tomu někdy došlo. Jen jsem nebyla připravená," vypráví Jindra. Kormidlování plachetnice si Jindra téměř okamžitě zamilovala stejně jako Riccarda. "Po roce mi můj námořník přinesl krásný zásnubní prsten, který vypadal jako tenké lodní lano, které bylo nahoře svázáno do symbolu nekonečna. V tu chvíli jsem spálila všechny mosty, opustila svá stará trápení a začala nanovo," uzavírá příběh dnes šťastná žena a dodává: "Škoda, že to nevidí moje maminka. Anebo to má na svědomí právě ona." (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Dovedete si představit, že prožijete totéž, co paní Jindra? Věříte v osud? Myslíte, že byla náhoda, že si k ní Riccardo přisedl?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Jindřiškou.
