"S Lukášem jsme začali randit, když nám bylo něco kolem dvaceti. Už tenkrát o nás všichni věděli, že jsme každý trochu z jiného těsta, ale protiklady se přece přitahují, a my se do sebe na první pohled zamilovali," začíná idylicky Aneta. Jenže pak se páru narodil Tomášek a za tři roky i Anežka a najednou to začalo mezi manželi skřípat. Doma se skoro nepotkají a jejich cesty se začaly pozvolna rozcházet každá jiným směrem.
"Já jsem vždycky chtěla děti, on je měl určitě hlavně kvůli mě. Ale to je asi u chlapů normální, že se odmalička nepřipravují na to být tátou tak, jako my holky chceme být maminkami. Jenže on je přece také rodič," postěžuje si hned na začátku Aneta. "Chlapi se často cítí být odstrčení, když na svět přijde miminko, jenže kdyby se víc zapojovali, nemuselo by to tak být," zobecňuje problém maminka dvou dětí, která si uvědomuje, že jsou teď pro ni děti na prvním místě.
Aneta chápe, že je to pro muže těžké, když se ocitl na druhé koleji, ale myslí si, že se na ni "odstavil" dobrovolně sám. "Je přirozené, že když se ženě narodí dítě, které nosí devět měsíců pod srdcem, že se do něj ihned zamiluje. A tak nějak jsem čekala, že se totéž stane i Lukášovi a bude nás milovat oba a bude nám to dávat najevo. Místo toho jsme se začali odcizovat," podotýká maminka. "Když začal chodit Lukáš později z práce, uvědomila jsem si, že to začíná být vážné. Vždycky vtipkoval, že kolega z práce, kterému se narodilo dítě, začal být v práci pomalu do noci. A teď je tam s ním," smutně vypráví Aneta.
"S Lukášem se teď buď nevidíme, nebo se pohádáme. Už si nějak nerozumíme a nevím, co s tím. Mám ho ráda a on mě, ale nějak nevíme, kudy dál," zoufá si Aneta. "Já mám úplně jiné priority, on pořád ty samé. Já už nemyslím jen na sebe a na nás dva, ale především na děti. Já už nejsem tou, kterou jsem bývala, on je pořád tím samým člověkem. Má svou práci, své koníčky. Na mě je teď výchova dětí a péče o domácnost. Nemám žádné zajímavé zážitky, nemohu se s ním podělit o novinky z práce, protože zkrátka jen přebaluju, vařím, peru, uklízím a uspávám," vysvětluje situaci Aneta.
"Lukáš se do role otce zatím moc nevžil a většina věcí je na mě. Děti jsem vždycky hrozně chtěla, ale každodenní péče o dvě děti a celou domácnost je ubíjející, když jsem na to prakticky sama," říká Aneta. "Lukáš pak přijde z práce a když uspím děti, kouká na mě divně, když si chci jít lehnout a nevěnuji se ještě jemu. Po celém dni a často bezesné noci ovšem na manželské povinnosti opravdu nemám ne chuť, ale spíš sílu a energii. A to Lukáš nechápe a celou situaci to ještě zhoršuje," smutně oddychne Aneta.
Manželé se teď točí v začarovaném kruhu, ze kterého nevidí cestu ven. Ani jeden podle Anety nejsou už delší dobu spokojeni, ale odejít ze vztahu nechtějí, a to především kvůli dětem. "Nic jsme si neudělali, Lukáš je fajn chlap, ale občas mám pocit, že bych se měla lépe sama. Chlapi asi v dnešní době nejsou na děti připraveni a raději mají svůj klid, svoje koníčky a nechtějí se o to s nikým dělit. Vidím to všude kolem sebe," uzavírá mladá maminka a doufá, že s manželem opět najdou společnou cestu. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A co si o této problematice myslíte vy? Nepřipomíná vám tenhle příběh něco? Jak se role otce ujal váš partner? A pokud jste řešili podobnou krizi, jak jste ji vyřešili?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Anetou.
