Hančina tchyně nikdy nebyla babičkou, kterou si mladá maminka pro svoje děti vysnila. Raději než na dětská hřiště brala děti k sobě domů, aby si mohla dát svou várku kafíček a cigaret a ani moc pozornosti jim nikdy nevěnovala. "Alena je matkou mého manžela, tudíž má na svá vnoučata právo. Já jí je ale ráda nedávám. Vždycky, když se od ní vrátí domů, smrdí, jako kdyby přišly z hospody. Přitom Tomáškovi je teprve sedm a Honzíkovi pět. Děti přece nemají být v zakouřeném prostředí," uvádí nás do příběhu Hanka. Jenže nad tím Hančina tchyně vždycky jen mávne rukou, že dnešní doba je hrozně zhýčkaná a že ona také vyrůstala v kuřáckém prostředí a je zdravá jako řípa.
"O děti se Alena vždycky starala jen proto, že musela. Ať už je vzala na jakoukoliv akci, jednou to bylo výjimečně na pouť, ale jinak mluvíme o zmrzlině, cukrárně - kde si v létě může dát cigárko, nebo třeba koupališti, nezapomněla nám vždy předložit účty, abychom jí je proplatili. Samozřejmě nezapomněla zahrnout parkování, ale dokonce i výdaje za sebe. Vždy to podávala tak, že nám dělá službu a že bychom jí měli ještě platit. A že proplatiti účty je snad samozřejmost," pokračuje Hanka. "Nikdy jsem neřekla ani popel, říkala jsem si, že je v důchodu a že asi moc peněz nemá. Ale samozřejmě si vždycky rýpnu, že na cigára má každý den."
Když jednou přišla řada právě na Aleniny úspory, překvapila reakce tchyně nejen Hanku, ale i jejího manžela. "Byla jsem úplně v šoku, když mi Alena řekla, že má našetřené necelé dva miliony. Myslela jsem, že je to chudá důchodkyně, když nám předkládá účty i za lízátka pro děti na Mikuláše," nechápavě vysvětluje Hanka. "Tak jsem se jí na to na rovinu zeptala a její následná reakce mě překvapila ještě víc. Přiznala mi totiž, že tyhle peníze si šetřila celý život, aby jí v důchodu nikdy nechyběly peníze na cigarety. To jako vážně? Má doma rozpadlou postel, potřebovala by vymalovat, vyměnit koberce, ale ona to radši prokouří? Dva miliony?"
"Už jsem se smířila s tím, že naše děti od své povedené babičky nikdy neuvidí ani korunu, že jim místo pěkného lega, omalovánek nebo sady pastelek dá každoročně k Vánocům plyšáka z místního obchodu za nasbírané body, takže jí to ve finále stojí asi dvacet korun, ale s tím, co mi řekla dál, se nesmířím nikdy. Nebo spíš to nikdy nepochopím," pokračuje Hanka. "Jednoho dne totiž přišla s tím, že teď všechno hrozně zdražuje a její dva miliony už nejsou tím, čím by byly před dvaceti lety. A že zkrátka potřebuje, abychom jí začali posílat měsíčně nějaké peníze, protože takhle jí to s její spotřebou cigaret a vína nevyjde. Že máme povinnost se o ní postarat," třese se vzteky Hanka.
Kdyby to bylo všechno jinak, je Hanka s manželem samozřejmě ochotná se o stárnoucího rodiče postarat. Ovšem takto se jí to pochopitelně příčí. "Budu upřímná. Tchyně po nás chce šest tisíc měsíčně, aby pokryla své náklady na kouření. Naštěstí stojí manžel při mě a nechce jí dát ani korunu. Když jsme to tchyni oznámili, naštvala se na nás a oznámila nám, že už nám nebude hlídat děti a že nás vydědí. Samozřejmě je nám to líto, děti mají na babičku právo, ať je jakákoliv, ale na druhou stranu jsem za sebe ráda, že s takovým člověkem už nebudou ve styku. Nejen, že je pro ně špatným vzorem, ale navíc jim v její přítomnosti jde i o zdraví. A co se týče jejích peněz, tak z těch po pár letech kouření dvou krabiček cigaret denně stejně nic nezbyde," uzavírá příběh Hanka. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Co si o chování tchyně myslíte vy? Souhlasíte s tím, že je její volba, za co peníze utratí? Nebo byste se zachovali stejně jako paní Hanka?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Hankou.
