"Když jsem si pořídila Bena (psa, pozd. red.), bylo mi 20 a už jsem hrozně chtěla děti. Chápu, že to v dnešní době není běžné, ale já to tak měla od malička. Chodila jsem na vysokou školu, takže jsem věděla, že děti mít ještě nemůžu. A ani partner k tomu nebyl příliš nakročený, abychom měli děti takhle brzy," začíná vyprávět paní Alice, maminka téměř ročního Alexe. "Dovedete si představit, co pro mě Ben znamenal. Bylo to prostě moje první dítě a já se k němu také tak chovala. Kupovala jsem mu to nejlepší, spal v naší posteli, všechno mohl, měl mojí plnou pozornost," pokračuje Alice.
Po více jak deseti letech se Alice konečně dočkala a otěhotněla. "Když se Alex narodil, byla jsem hrozně šťastná. Mít dítě, to byl můj celoživotní sen, který se hrozně dlouho neplnil," vzpomíná na nejkrásnější chvíle ve svém životě Alice. "Nechtěla jsem ale, aby Beník stál stranou. Přece jen byl členem rodiny a pro mě osobně byl ještě mnohem víc. Proto jsem nechala Beníka, aby Alexe důkladně očuchal a jala jsem se důsledného a opatrného seznamování," vypráví majitelka psa.
První půl rok byl Ben s Alexem srovnaný a přijal ho mezi členy své lidské smečky. "Poprvé jsem si všimla, že se Ben po Alexovi ohnal asi v desátém měsíci života Alexe. Nejprve jsem si řekla, že ho asi Alex omylem bouchnul, zatahal za ocas, píchnul a podobně. A tak jsem se rozhodla, že to budu víc sledovat," pokračuje mladá maminka. "Ale vlastně jsem pořádně nic nevypozorovala a Benovi občasné výpady proti malému se začaly opakovat častěji a já jsem začala mít strach."
"Ben nikdy nebyl žádné krvelačné zvíře, je to čistokrevný bišonek, takže spíš pes do kabelky než na hlídání u domu, ale když vidíte ty ostré zuby před obličejem vašeho dítěte, máte zkrátka strach," vypráví Alice. "Během dvou měsíců se všechno otočilo vzhůru nohama a Ben začal Alexovu přítomnost vyloženě nesnášet. Kdykoliv se jen mihl kolem, ani nemusel jít přes Bena, začal Ben hned vrčet a cenit zuby."
"Vůbec nevím, kde se to v něm vzalo. Co mu Alex provedl, aby se k němu musel takhle zle chovat. Jestli ho třeba někdy, kdy jsem se nekoukala, nekousl, nebo po něm nehodil hračku. A nebo mu zkrátka vadí, že mu Alex přebral moji společnost a nemám teď na něj čas. Nemám čas na dlouhé procházky, na cvičák, výstavy, nespí s námi v posteli, protože mi to přišlo zpočátku nehygienické, když tam spinkalo někdy i miminko," pokračuje Alice.
Alice nyní zvažuje, že Beníkovi sežene nový domov, protože už ze své situace nevidí jiné východisko. "Poslední, co mě napadlo, je zkusit si zaplatit individuální lekce se zkušeným cvičitelem psů, který by mi mohl poradit, jak mám vztahy mezi dítětem a psem znovu urovnat. Pokud se nám to ale nepodaří, nezbyde mi, než Beníka někomu dát. Nikdy jsem nepochopila, jak to někdo může udělat, jak se někdo může vzdát svého zvířete, ale teď jsem ve stejné situaci a najednou chápu, že někdy asi holt není jiné cesty," uzavírá příběh se slzami v očích Alice. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A jak byste se zachovali vy, kdybyste byli v situaci paní Alice? Dokázali byste svého psa jen tak někomu dát? Nebo co byste udělali jinak?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Alicí.
