Všechny její kamarádky měly víceméně normální rodiče, jen ona vybočovala. Maminka byla schopná, vtipná, chytrá a šikovná a o chod domácnosti a celou rodinu se starala prakticky sama. Jinak to totiž nešlo. Její manžel a otec Petry, který pracuje dodnes jako automechanik, byl dennodenně v hospodě do noci. "Asi jsem nikdy nezažila, že by táta přišel po práci domů a hrál si s námi nebo nám něco vyprávěl. S mámou jsem je také vídávala komunikovat víceméně jen o víkendu, kdy táta většinou do práce nechodil. Takže něco jako máma a táta, kteří se mají rádi a tvoří pár, pro mě neexistovalo," začíná vyprávět slečna Petra.
"Když jsem byla hodně malá, asi jsem si to tolik ani neuvědomovala. Prostě jsem věděla, že táta chodí pozdě a někdy jsem za ním i do hospody chodila na limču nebo zmrzlinu. Jako dítě jsem neměla tušení, že za večer vypije 8 piv a přijde domů opilý. To už jsem většinou spala," pokračuje Petra. "Jak jsem ale byla starší, začala jsem si to plně uvědomovat. Slyšela jsem to i čím dál tím víc kolem sebe, že táta pije. Zaslechla jsem také spoustu nočních hádek mezi mámou a tátou, kdy třeba táta přišel domů pozvracený a pomočený. Máma se hrozně zlobila a nadávala mu, že jde svým dětem strašným příkladem."
Později, když bylo Petře kolem deseti let, za ní začal chodit otec v noci do pokoje. "Několikrát do týdne se i stalo, že za mnou v noci přišel táta do pokoje, sedl si ke mě na postel a začal mi vyprávět řeči o tom, jak se mám v životě chovat a jak docílit toho, abych byla úspěšná. Bála jsem se ho a bylo mi to krajně nepříjemné. Smrděl a nebylo mu skoro rozumět, co říká," pokračuje znechuceně Petra. "Víte, často jsem se za něj styděla. Mým největším přáním bylo, abych měla normálního tátu, jako všichni ostatní."
Petry maminka byla na všechno sama, ale naučila se žít vlastní život, našla si vlastní hobby, které ji naplňovalo a také díky své vlídnosti i mnoho nových přátel. "Máma potřebovala doma hodně pomoct a doufám, že jsem jí i pomohla. Zato brácha byl úplný opak. Špatně se učil, protože mu na tom nezáleželo. Špatný vzor je také vzor a když táta říkal, že i bez maturity se může uživit, tak na to Radim začal kašlat ještě víc," pokračuje Petra.
Petra i její maminka se ale naučily žít i bez otcovy účasti, a i přesto, že stále žijí v jedné domácnosti, prakticky s otcem nemluví. Ale on stejně většinou není doma. "Začala jsem chodit na vysokou školu. Studuji psychologii osobnosti, protože mě zajímá, jak se může někdo stát takovým člověkem, jakým je můj otec. Jestli to má někde počátek, nebo měl špatné vzory, nebo se tak prostě narodil. Já ale věřím, že všechno má svůj důvod, a proto jsem se rozhodla jít na vysokou školu tohoto zaměření, abych v budoucnu mohla takovým lidem pomáhat. Anebo lidem, kteří jsou chováním podobného člověka ovlivněni," vysvětluje Petra.
O otce jeví čím dál tím menší zájem a on se najednou nestačí divit. "S tátou se skoro nebavím. Když jednou za čas přijde domů, raději odcházím. Nesvěřuji se mu, neprobírám s ním ani školu, ani osobní život. Vůbec nechápe, kde se stala chyba, ale pro mě je teď už na všechno pozdě," uzavírá svůj příběh cílevědomá a sympatická mladá slečna. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Máte podobnou zkušenost? Myslíte, že by se měla Petra pokusit vztah s otcem urovnat? Rodiče si sice nevybíráme, ale zato máme jen jedny...
Zdroj: Autorský článek, rozhovor se slečnou Petrou.
