Do Luboše se paní Karin zamilovala na vysoké škole. Podle jejích slov tvořili pár snů. Ve všem si rozuměli, a když si nerozuměli, uměli se na všem dohodnout a vyjít si vstříc. Bezmezně ho milovala a on ji. Chtěli mít velkou rodinu, ale paní Karin se podařilo miminko donosit jen jednou a narodila se jim dcera Leona. Poté už nikdy neotěhotněla. Když bylo paní Karin 45 let, přišla další krutá rána. Luboš měl autonehodu, kterou nepřežil.
"Bylo to hrozné. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Považovala jsem Luboše za tak samozřejmou součást života, že jsem se s tím vyrovnávala hodně dlouho. A ani dnes tomu stále nemůžu uvěřit a pochopit, proč se to stalo. Proč zrovna nám dvěma. Myslím, že se s jeho ztrátou nevyrovnám nikdy v životě," uvádí smutný příběh paní Karin, která je maminkou dnes 22leté Leony.
Luboš byl nejen ideální manžel, ale i otec. "Leona tátu milovala a on ji. Pečovali jsme o ni oba úplně stejně, dávali jsme jí všechnu lásku, kterou jsme v sobě měli. Možná i proto, že jsme chtěli mít hodně dětí, ale mě se bohužel podařilo donosit jen jedno zdravé miminko. Myslím, že dal Luboš Leonce skvělý vzor nejen otce, ale i muže a člověka jako takového. Jsem ráda, že ho zažila alespoň do puberty a že v jejím srdci bude žít Luboš nadále," pokračuje Karin.
Pak ale přišla Leona s Tondou. "Úplně se mi zastavil dech, když jsem Tondu poprvé spatřila v našich dveřích. Nemohla jsem uvěřit tomu, koho vidím. Vypadal úplně jako Luboš. Stejný účes, stejně pronikavé oči, podobná výška i hlas. Okamžitě se mi podlomila kolena a věděla jsem, že tohle nebude dobré," vzpomíná na chvíle, kdy poznala Tondu. "Když vám odejde někdo, koho z plného srdce milujete a pak si vaše dcera přivede domů téměř jeho dvojníka, akorát o dvacet let mladšího, je to krutá rána. I když jsem samozřejmě chápala, proč zrovna jeho přivedla. Byl úplně jako její táta."
Čím více se Leona s Tondou vídali, tím více paní Karin trpěla. "Dnes jsme tak daleko, že vedle něj vůbec nemůžu být. Kdykoliv přijde k nám domů, úplně se roztřesu a přeju si, abych na místě Leony byla já. Hrozně Leonce lásku přeju, tím spíš takovou, ale zároveň mě fyzicky bolí na Tondu i Luboše myslet a představovat si, jaké by to bylo, kdybych mohla být s ním. O Lubošovi se mi zdá každou noc, i když si popravdě myslím, že už se mi zdá spíš o Tondovi. Asi už je beru jako jednu osobu a všechny zážitky, co jsem měla s Lubošem, všechny city, které jsem k němu chovala, teď promítám do Tondy," přiznává paní Karin.
"Zamilovanost je hrozná věc, kterou rozumem z hlavy nelze dostat. Vím, že to Leonce nikdy nemůžu říct, nebo alespoň ne teď, ale popravdě nevím, co mám dělat. Trpím. Nedávno přišli s tím, že by se chtěli osamostatnit a začít žít svůj vlastní život pár domů odtud. Bylo mi to líto, ale vlastně jsem ráda, že už Tondu neuvidím tak často a vzpomínka na Luboše se mi nebude vracet tak hmotně," uzavírá příběh paní Karin. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Co byste paní Karin poradili? Jak se z pobláznění dostat? Jak se vyrovnat se smrtí manžela?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Karin.
