"Vždycky jsem chtěla tančit, ale manžel, se kterým jsem žila téměř třicet let, můj zájem nikdy nesdílel. Když nad tím teď přemýšlím, vždycky jsme byli oba dva úplně z jiného těsta a vlastně nechápu, že jsme spolu vydrželi tak dlouho. Náš rozchod nepřišel jen kvůli tanci, ale díky němu jsem pochopila, že chci v životě něco jiného a že to chci už hrozně dlouho," začíná vyprávět svůj příběh sympatická Meda.
Meda a Ronald žili v poklidném manželství. Potkali se už na konci základní školy a jelikož se nikdy moc nehádali, zůstali spolu až do dospělosti. "Nikdy to nebyla láska jako trám, ale jelikož jsem nikdy nic jiného nezažila, měla jsem pocit, že takhle je to v pořádku. Moji rodiče se vždycky hrozně hádali a já si přísahala, že si nikdy nevezmu nikoho, s kým bych se tolik hádala," vysvětluje dnes téměř šedesátiletá Meda, která by se dnes ovšem zachovala jinak.
Jak šel čas, poklidné manželství se měnilo spíš v soužití dvou skvělých přátel. "Ronald byl samotář. Rád si četl, chodil do přírody, na houby a po nocích dumal a přemýšlel nad různými filosofickými otázkami. Je to hodný člověk, ale já chtěla tančit. Chtěla jsem do společnosti a chtěla jsem cítit, že žiju. Takhle jsem jen měla pocit, že mi život protéká mezi prsty, že mi ujíždí vlak a nejlepší léta svého života sedím doma na gauči a čekám, až Ronald přijde, popadne mě jako muž a někam mě vezme," vypráví Meda.
"Když jsem mu říkala, jak bych si to představovala, vždy mi jen řekl, že podobné vztahy existují jen v televizních seriálech pro zoufalé ženy. To mě docela urazilo a rozhodla jsem se, že se svým životem něco udělám," popisuje své rozhodnutí Meda, která vždy snila o krásných šatech, ve kterých se bude vedle svého partnera točit u jedné krásné skladby za druhou. "Zapsala jsem se proto na taneční kurzy pro seniory a dvakrát týdně začala chodit tančit."
Meda začala cítit, že je v životě skutečně šťastná. Hudbu milovala od dětství, hrála na piano a kdykoliv cítila rytmus, měla pocit, že se jí vlní celé tělo a hudba jí pulsuje v žilách. "Na kurzech jsem potkala Oldřicha, který měl podobný osud jako já. Jen s tím rozdílem, že jeho žena zemřela na rakovinu. Začali jsme tančit jen spolu a povídali si o tom, jak je život krátký a že je hrozné, že se neustále někomu podřizujeme," popisuje počátky nového přátelství Meda.
O Oldřichovi brzy doma řekla i Ronaldovi. "Už dlouho jsem cítila, že náš vztah upadá a že ač mě má Ronald rád, byl by raději, kdyby byl sám. Své city k Oldřichovi jsem mu proto velice brzy přiznala a dohodli jsme se, že se odstěhuje do bytu ve vedlejší ulici, který mu zanechali jeho rodiče," vysvětluje Meda. Ronald se do týdne bez jediné hádky skutečně odstěhoval a s Medou zůstali nejlepší přátelé. Oba totiž už delší dobu cítili, že jim bude lépe, když se budou vídat jen ve chvíli, kdy budou oba chtít.
V novém vztahu Meda úplně rozkvetla a začala cítit, že po třiceti letech znovu žije. "Teď je mi hrozně líto ztraceného mládí s člověkem, kterého jsem asi nikdy pořádně nemilovala a který vlastně nikdy skutečně nemiloval mě. Mám Ronalda ráda, jsme přátelé, budu to pro něj kdykoliv to bude potřebovat, ale to je vše. A on to má stejně. S Oldřichem ale skutečně žiju. Je mi skoro šedesát, ale já si připadám jako bláznivě zamilovaná puberťačka, která chodí na rande s krásným chlapem, který jí zahrnuje láskou, komplimenty a chová se jako skutečný muž a džentlmen," podotýká Meda, která by ještě ráda předala vzkaz dalším generacím.
"Chtěla bych všem mladým holkám říct, že nemusí skončit s prvním klukem, do kterého se zamilují. Určitá míra odlišnosti a nutné kompromisy jsou samozřejmě v pořádku, ale jakmile cítíte, že už je to dlouhodobě nad vaše hranice, ukončete to. Život máte jen jeden a ideální partner na vás někde čeká." (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
A v jakém vztahu žijete vy? Cítíte skutečné sounáležení a naplněnou lásku? Cítíte, že jste se v životě rozhodli správně?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Medou
