Když začala pandemie covidu a s ní spojené karantény a práce z domova, v mnoha domácnostech se změnil život od základů. Někdy k lepšímu, ale jindy také k horšímu. A přesně to je případ paní Jolany, která začala doma zažívat peklo. Její manžel Vojtěch přišel o práci a začal to řešit tak, jak to někteří lidé řeší - alkoholem. Jeho opilecké stavy však vyústily v domácí násilí a ve strach paní Jolany o vlastní život a o život jejích dětí.
Paní Jolana se manželovi snažila vysvětlit, že alkohol není cesta a že mu pomůže najít jinou práci. "Jenže o tom nechtěl ani slyšet. Asi si připadal méněcenný, že mu ženská hledá práci, nevím. Naše hádky se stupňovaly, až mi jednoho dne dal facku. Hrozně se omlouval a pak to nějakou dobou bylo lepší. Jenže pak mi dal druhou, pak třetí a skončilo to tak, že mě shodil na zem a kopal do mě v koutě v kuchyni," rozpláče se paní Jolana.
"Bála jsem se udělat cokoliv špatně, abych zase nedostala. Chodila jsem do práce dřív, abych mohla dřív přijít domů a vše uklidit a manželovi navařit, aby měl dobrou náladu," říká paní Jolana. Jenže často nepomohlo ani tohle. "Když měl špatnou náladu, kterou měl často, mohlo být vše na první pohled dokonalé, ale on mi stejně dal," říká paní Jolana.
"Mlátil mě hlava nehlava, ale do obličeje většinou ne, aby to nebylo vidět. Když jsem náhodou měla monokl, vymluvila jsem se, že jsem spadla ze schodů. Bála jsem se to komukoliv říct. Styděla jsem se a také jsem nevěděla, jak by Vojtěch reagoval, kdybych žalovala," vysvětluje. Tak jeho občasné násilné nálady trpěla a doufala, že až si najde práci, bude to opět ten starý dobrý Vojta.
O víkendu bylo vše ještě horší, to pil Vojtěch už od rána. Děti proto dávala paní Jolana k babičce, aby toho nebyly svědky. Jenže ne vždy babička mohla hlídat. A jednoho dne přistihly při činu Vojtěcha i jejich děti - Magdalena (7) a Tadeáš (15). "Vojtěch mě tenkrát fackoval a řval na mě, že jsem přesolila jídlo a Majdička začala hrozně plakat a Tadeáš mě chtěl bránit. Křičela jsem na ně, ať jdou hned do pokoje, že to bude v pořádku," hořce vzpomíná Jolana. "Vojtěch mě bil většinou večer, takže děti neměly o násilnických náladách svého tatínka naštěstí tušení. Což se ale tímto změnilo," doplňuje.
"Po této události jsem se rozhodla, že už takhle dál nemohu a že nemohu vystavovat děti riziku, že je také začne bít. Navíc ukazovat jim, že se nechám bít a že je to normální, mi přišlo absurdní. Vojtěchovi jsem řekla, že si sbalíme a odejdeme. On o tom nechtěl ani slyšet, že mu přece nevezmu děti," vypráví paní Jolana, která se bála, že jim Vojtěch bude chtít k odchodu zabránit za každou cenu.
Odchod proto plánovala několik měsíců. Štěstí jí přálo a Vojtěch se jednoho dne tak opil, že o sobě nevěděl. Jolana proto rychle sbalila nejpotřebnější věci, děti a odešli. "Vše jsem naházela do auta tak rychle, jak jsem jen mohla a jeli jsme pryč. Kamarádka mi pronajala svoji garsonku ve městě, které nechci zmiňovat, a my tu začali nanovo. Už je to rok, ale doteď žijeme ve strachu, že nás Vojtěch vypátrá a vyřídí si to s námi," uzavírá příběh Jolana, která musela změnit práci, najít dětem novou školu a začít žít nový život. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Jak měla podle vás reagovat paní Jolana na první facku? Měla ji omlouvat, nebo od manžela odejít hned? A je možné, aby se násilník změnil?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Jolanou
Manžel bil paní Jolanu většinou jinam než do obličeje, aby nebyly její rány vidět. (Ilustrativní fotografie)
I tak si ale musela rány zakrývat několika vrstvami make-upu, nosit roláky, dlouhé rukávy a občas se vymluvit na pád ze schodů. (Ilustrativní fotografie)
