Manžel paní Nadi byl celý život spíš negativistou. "Michal byl skvělý člověk. Byl prudce inteligentní, inspirující, dochvilný, spravedlivý a vždy mluvil pravdu. To byly vlastnosti, kterých jsem si na něm vždycky cenila. Co mi ale vždycky vadilo, byla jeho občasná hrubost a věčný negativismus," začíná vyprávět svůj příběh paní Naďa. "Často se mi stávalo, že jsem přišla domů plná energie a dobrého pocitu z celého dne a manžel mi zkazil náladu během první minuty už ve dveřích. Byl věčně naštvaný z toho, co se děje ve světě, z práce, že mu něco nejde. Všechno si moc bral a na všechno nadával. Já ho ale měla i přesto ráda."
"Michal trpěl maniodepresivními stavy a občas na mě byl i hrubý. Nikdy mě neuhodil, ale často mi vyčítal, že doma není uklizeno, že není teplá večeře, že nemá chvilku klidu, nebo že moc utrácím. Což si myslím, že ani nikdy nebyla pravda. Jenže dnes je všechno tak drahé," pokračuje paní Naďa. "Někdy ale přišel domů a smál se, vyprávěl příhody a plánoval dovolené a byl jako jiný člověk. V těchto chvílích jsem si vždycky řekla, že je vlastně všechno v pořádku. Že byl minule jen podrážděný z práce a obhajovala jsem ho sama před sebou. Asi abych se ujistila, že nemáme problémy v manželství. Zpětně si ale říkám, a asi jsem si to říkala vždycky, že jsem si vše jen nalhávala, abych mohla alespoň trochu klidně žít," pokračuje Naďa.
Jednoho sobotního rána ale připravil osud paní Nadě krutou ránu. "Šla jsem věšet prádlo na půdu jako každé sobotní ráno. Co jsem viděla, na to nikdy v životě nezapomenu. Upustila jsem koš a vykřikla manželovo jméno," dál se paní Naďa nechtěla o hrůzném nálezu bavit a rozplakala se. "Víte, když vám zemře manžel, je to, jakoby jedna etapa vašeho života skončila, aniž byste měli možnost se rozloučit a uzavřít ji," popisuje těžké chvíle Iveta.
Michal měl ale bratra Radima, který paní Nadě v nejhorším období života hodně pomohl. "Když se to Radim dozvěděl, hned druhý den pro mě dojel a vzal mě ven. Byla jsem ráda, nebyla jsem schopná být doma sama. Vlastně jsem vůbec nechtěla na tom místě být," vzpomíná Naďa. "S Radimem jsme vždycky měli zvláštní vztah, který nedokážu zaškatulkovat. Byl úplně jiný než Michal. Měla jsem ho ráda. Jen jsem si asi vždycky zakazovala přiznat, jak moc. Byl to bratr mého muže, nebyla vůbec možnost, že bych o něm mohla přemýšlet jinak. Ale často se mi o něm zdávalo a věděla jsem, že ho vidím jinak, než bych měla."
"V našem bytě s Michalem jsem po jeho smrti vůbec nedokázala být a rozhodla jsem se, že ho prodám. Radim mi nabídl, abych se nastěhovala k němu, než si něco najdu. Po pár dnech soužití jsem si uvědomila, že jsem ho milovala celý život a že on choval podobné city ke mě, jen jsme si to zakazovali přiznat, protože to bylo tabu. Ale možná proto se Radim nikdy neoženil," uzavírá příběh paní Naďa. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Myslíte, že se paní Naďa zachovala správně? Neměla držet smutek trochu déle? A nebylo to vůči manželovi nefér?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Naďou.
