Jana a Martina byly kamarádky na život a na smrt, a to i přesto, že jejich přátelství začalo teprve nedávno. "Pamatuji si, že jakmile nastoupila Jana k nám do práce, hned jsem věděla, že my dvě si budeme rozumět. Že se z nás ale stanou nejlepší kamarádky, to mě tenkrát ještě nenapadlo," začíná vyprávět paní Martina, která pak svého rozhodnutí pustit si Janu do života hořce litovala.
"Nejprve jsme si začaly rozumět v práci, ale později jsme se začaly stýkat i v soukromém životě. Myslela jsem si, že většinou takhle silná přátelství nevznikají v pozdějším věku, spousta mých známých má nejlepší kamarádku už od střední, nebo dokonce základní školy. Ale já a Janča jsme prostě byly od první chvíle dvojka," vypráví paní Martina.
"Když nad tím teď přemýšlím, vlastně se ani nedivím, že se do ní Jára zamiloval. Byly jsme úplně stejné, a to nejen na první pohled. Obě dlouhovlasé špinavé blondýny, obě modré oči, obě sportovkyně, stejné zájmy, koníčky i pohled na život. Jen Jana byla o 10 let mladší," uvědomuje si svou nevýhodu oproti bývalé kamarádce paní Martina.
"Zezačátku jsem byla nadšená, že se konečně nějaká moje kamarádka Járovi líbí. Kdykoliv jsem někoho přivedla domů, hned nadával, že tahle moc mluví, že tamta mluví málo, že Anička si pořád stěžuje a Lucka nedělá nic jiného, než že jí. Ale o Janě nikdy neřekl křivé slovo," pokračuje Martina. "Jednoho dne jsem si ale uvědomila, že se Járovi líbí až moc."
"Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že by mi konečně mohlo vyjít nějaké přátelství. Největší šok jsem prožila ve chvíli, kdy jsem pozvala Janu k nám na kafe. Bylo krásně, modrá obloha, a tak jsme si sedly venku na zahradě," vypráví dál Martina. Jenže pak si na chvíli odskočila, aby sobě a kamarádce připravila lehký salát k obědu. Když se vrátila, nestačila se divit. "Otevřela jsem dveře na terasu a zpovzdálí sledovala, co se mezitím odehrává na naší terase. Jára seděl vedle Jany, držel ji za ruku, hladil ji a oba na sebe zamilovaně koukali. Myslela jsem, že mě šálí zrak."
Jenže to byla pravda. Jana se opravdu jejímu manželovi zalíbila natolik, že s ní navázal mimomanželský poměr. "Vůbec jsem doteď nepochopila, jak mi to mohli oba dva udělat. S Járou jsme nikdy nemohli mít děti, ale i tak jsme měli skvělý vztah plný lásky, pochopení a společných zájmů. Jediné, v čem byla Jana jiná než já, byl věk. Přijde mi trochu nefér vyměnit mě jenom kvůli tomu, kolik mi je. A po takové době společného manželství," pokračuje Martina.
Jenže jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. "Byla jsem zoufalá a další rok jsem si hodně vytrpěla. Pocity nespravedlnosti a nenaplněného života pro mě byly denní chleba. Jednoho dne ale u nás na dveře zazvonil Tomáš, který se zrovna přistěhoval vedle a na naší zahradu se mu zaběhla kočka. Sršel vtipem a hned říkal, že se mu zaběhla jediná kočka v jeho životě. Tolik jsem se dlouho nenasmála," vypráví dál. Paní Martina si řekla, že nemá co ztratit a pozvala Tomáše, ať si svou kočku najde sám. Dali si pak kávu a od té doby se prakticky nepřestali vídat. "Každý člověk si musí asi v životě něco odtrpět, aby jednoho dne konečně dostal zaslouženou odměnu. A tou pro mě Tomáš určitě je," uzavírá příběh Martina. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto bylo pozměněno jméno a fotografie je pouze ilustrativní.)
Zdroj: Autorský příběh, rozhovor s paní Martinou.
