Malá Janička se narodila z lásky manželům Nataše a Radimovi. Jenže Radim Natašu po třech letech opustil a ona zůstala sama. Po nějaké době si našla Michala, se kterým měla brzy syna Lukáše. Jenže i Michal rodinu opustil. Nataša zůstala sama s šestiletou holčičkou a malým chlapcem. Veškerý její čas se točil kolem domácnosti, zaměstnání a na děti zbývalo jen minimum času. A dopadlo to tak, jak nejhůř mohlo.
"Do práce jsem začala chodit velice brzy poté, co se narodil Lukášek. Musela jsem se odstěhovat k mámě a začít chodit do práce, abych pro děti vůbec měla peníze. Máma obývala spodek domu, já s dětmi měla podkroví. Přestala jsem kojit a nastoupila na plný úvazek," začíná příběh Nataša. Lukáška hlídala Nataši maminka od rána do pěti hodin a Janičku vyzvedávala po obědě ze školy, protože už byla v důchodu a mohla si to dovolit.
"Vlastně jsem pořád jen pracovala, uklízela, prala, vařila, starala se o zahradu. Neměla jsem čas ani na sebe, ani na děti. Pořád jsem měla pocit, že nic nestíhám a dětem jsem odsekávala, odsouvala jejich požadavky a měla jsem pocit, že nejprve musím udělat to, co je potřeba a až pak to, co chci já nebo děti. Jenže jsem si neuvědomila, jak moc důležitý čas strávený s dětmi je," vypráví Nataša. I tak ale každou volnou minutu věnovala právě dceři, jenže těch minut nebylo moc a dcera později začala preferovat babičku, která se jí věnovala naplno.
Když bylo Janě 14, často Natašu prosila, aby s ní šla do kavárny, na zmrzlinu, do kadeřnictví či nakupovat, jenže Nataša nikdy neměla čas. "Vůbec nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá. Považovat úklid a zahradu za důležitější věci, než čas strávený s mojí holčičkou. Ona moc chtěla a já ji neustále odmítala, byť jsem moc chtěla také. Jen jsem měla pocit, že to nestíhám a že si to nemůžu dovolit," vypráví nešťastná maminka.
O pár let později si začala si Nataša uvědomovat, že jí vlastně Jana nic neříká a že se všemi problémy chodí raději za její matkou. "Najednou mi došlo, jak moje holčička hrozně rychle vyrostla a že už řeší problémy, se kterými potřebuje pomoct. Jenomže bohužel ne ode mě. O její první menstruaci se dozvěděla nejprve moje máma a pak až od ní já," rozpláče se Nataša.
"Vím, že si za všechno můžu sama. Byla jsem tak posedlá tím, abych stihla uklidit, vyprat, uvařit, zařídit vše kolem, posekat trávu, opravit altánek, dojet s autem do servisu, zkrátka vše, co matka bez otce musí zařizovat sama, že jsem si neuvědomila, že od sebe své děti v jejich očích odstrkuji a ukazuji jim, že nemám zájem," vypráví Nataša a dodává, že zájem měla, jen měla pocit, že nic nestíhá.
Dnes je Janě 20 a čeká miminko. Nataša má pocit, že o dceru přišla úplně a neví, jak zničený vztah opravit. "Nikdy jsem na dceru nebyla zlá, miluji jí z plného srdce, jenže ona mi asi jen tak neodpustí, že jsem na ní neměla tolik času, kolik si představovala. A já to nikdy neodpustím sobě. Teď mám navíc strašný strach, že se to s dcerou už nikdy nesrovná, a navíc nebudu součástí ani života své vnučky," zoufá si nešťastná Nataša. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Co si o celé situaci myslíte vy? Zaslouží si paní Nataša takové chování, když se jen pokoušela postarat o rodinu? Měla šanci se dceři věnovat víc?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Natašou.
