Gábiny maminka byla vždycky čiperná žena, která nikdy nebyla s ničím v nemocnici, dlouhodobě nebrala žádné léky a nemocnicím se vyhýbala jako čert kříži. "Mamka nemocnice vždycky nesnášela a asi i proto se dožila tak vysokého věku až do nedávna v plném zdraví. Nebrala nikdy žádné léky, když jí bolela hlava, dala si na ni mokrý hadr a šla si lehnout. Stres prakticky neznala a odmítala zobat jakékoliv prášky, které jí doktoři doporučovali. Musím říct, že jsem jí to celkem záviděla, protože já sama už od 45 beru léky na vysoký tlak, srdce a mám kapky na zelený zákal," začíná vyprávět paní Gábina.
"S mamkou to začalo jít z kopce, když se jednoho zimního odpoledne vracela z nákupu a uklouzla na ledu. Zlomila si nohu v krčku, čehož se vždycky tolik bála, protože slyšela, že jak se tohle starému člověku stane, už se nikdy nevrátí do plného zdraví," pokračuje Gábina. A přesně tak to bohužel bylo i s její maminkou. Se zlomeninou se léčila dlouho a za tu dobu hrozně sešla. "Staré tělo se holt asi vypořádává s každou nemocí a úrazem mnohem hůř a déle, než když je člověk mladší," smutně konstatuje Gábina. "Později se k tomu ale přidalo onemocnění, kterého jsme se vždycky všichni báli, protože jím trpěla i moje babička z máminy strany. Potvrdil se Alzheimer."
"Věděla jsem, že do pečovatelského domova mamku dát nemůžu. Nikdy to nechtěla a já bych si to do smrti neodpustila, že jsem se jí na stará kolena zbavila. Vždyť pro mě tolik udělala. Rozhodla jsem se tedy, že skončím v práci a najdu si takovou, kterou můžu vykonávat z domova, abych se o mamku mohla starat," pokračuje paní Gábina. "Začala jsem si tedy přivydělávat tím, že jsem dělala korektury textů pro jedno vydavatelství, což byla práce, kterou jsem si mohla rozvrhnout dle svých potřeb."
Gábiny maminka na tom zpočátku nebyla tak špatně, a proto si ji Gábina vzala k sobě domů a obě to ze začátku skvěle zvládaly. Občas mě pozdravila: "Dobrý den, paní starostko," čemuž jsme se později obě zasmály. Snažila jsem se to vždycky brát s humorem a nemít mamce nic za zlé. Za své chování bohužel nemůže a já jsem se jí ujala proto, abych jí vždy pomohla a byla s ní. I když to samozřejmě občas nebylo lehké. Někdy mě třeba vyhazovala z domova, že tohle je byt její dcery a že na mě zavolá policii," smutně vypráví Gábina.
Časem to ale začalo být horší, když se stav její maminky ještě zhoršil. "Věděla jsem, že nemoc postupuje a že bude hůř, ale na to, jak vám vaše maminka, která byla vždy plná síly, chřadne před očima, na to se připravit nedá. Dnes je to tak, že ji krmím jako miminko, každý den ji několikrát přebaluji, omývám, mažu jí popraskané ruce a čtu jí pohádky na dobrou noc. Maminka už není ani schopná správně artikulovat, takže domluva s ní je těžká, ale snažím se vždy vyčíst pomocí gest a dotyků, co potřebuje a zda ji něco nebolí.
Je to těžké, vidět takhle odcházet vlastní maminku, ale myslím, že je to mnohem lepší, než aby byla někde, kde je jen jedna z mnoha a kde na jejím životě nikomu nezáleží tolik co mě. Nevím, jak dlouho tu se mnou maminka ještě bude, ale já tu s ní budu do posledního okamžiku," uzavírá smutný příběh ze života Gábina. (Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, a proto byla pozměněna jména a fotografie je pouze ilustrativní.)
Dovedete si představit, že se postaráte o svého nemohoucího rodiče? Dokázali byste se ze dne na den vzdát vlastních snů, práce a koníčků v jeho prospěch?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Gábinou.
