Jana s manželem se rozhodli pro adopci, když jí bylo 23 let. Brzy na to dostali vyrozumění, že se pro ně našlo vhodné dítě. Dali domov krásnému zdravému chlapečkovi Adámkovi, kterému byl v době adopce jeden rok a zahrnovali ho láskou. "Věděla jsem, že mít vlastní děti je pro mě obrovské riziko. Než abych riskovala, že přijdu o čerstvě narozené miminko, rozhodli jsme se s manželem pro adopci. Také jsme si oba říkali, že je na světě tolik dětí, které nemají z jakýchkoliv důvodů rodiče a že přesně takového se ujmeme," začíná vyprávět paní Jana.
Za několik let poté ale paní Jana nechtěně otěhotněla a do jejich životů přibyl další chlapeček. "Byl to pro nás pro oba s manželem šok. Brala jsem antikoncepci, otěhotnět jsem nechtěla. Moc jsem se bála. Když jsem ale viděla tlukoucí srdíčko na monitoru, nemohla jsem jinak. V průběhu těhotenství jsme podstoupili sérii vyšetření navíc, abychom zjistili, zda miminko nese nebo nenese genetické onemocnění, kterého jsem se obávala. Podle výsledků jsme zjistili, že v sobě špatný gen má, ale bude jen přenašeč a na něm samotném se onemocnění neprojeví," odbíhá k tématu druhého syna paní Jana. Chlapeček dostal jméno Honzík a narodil se naprosto zdravý.
K synům paní Jana přistupovala vždy stejně a nikdy žádného z nich neupřednostňovala. "Kluky jsem měla ráda oba stejně. Oba byli moji. Nikdy nebylo žádné vlastní a nevlastní. A manžel to měl úplně stejně," pokračuje paní Jana. "Začalo mi být ale hrozně nepříjemné, když se Adámek začal ptát na to, kde jsou jeho fotky z porodnice, proč nemám jedinou těhotenskou fotku, kde je jeho první hračka a jak dlouho jsem ho kojila. On samozřejmě netušil, že lžu, ale já se nepříjemného pocitu lži a tajemství nemohla zbavit."
"Vždy jsem byla k dětem upřímná, snažila jsem se s nimi hodně komunikovat, ptát se jich na vlastní názor, na jejich potřeby, chápat jejich trápení, ale tohle velké tajemství jsme s manželem Adamovi nikdy nepřiznali," vypráví paní Jana a vyčítá si, že nevyšla s pravdou na povrch už v dětském věku. "Asi jsem se bála, jak to bude brát Honzík a děti v Adamově okolí. Měla jsem strach, že se mu budou posmívat, že se s Honzou budou předhánět, kdo je víc náš. Tomu jsme chtěli předejít."
Když dosáhl Adam plnoletosti, rozhodla se mu Jana s manželem dát ten největší dar – absolutní pravdu. "Na ten den jsem se těšila, že ze mě tajemství posledních sedmnácti let spadne, ale zároveň jsem se hrozně bála, jak Adam zareaguje. Udělali jsme malou rodinnou oslavu, na které jsme byli jen my čtyři. Adamovi jsme všechno řekli. Ani nevím, co jsem čekala, ale Adam se přestal usmívat, zakřičel na nás, že jsme mu zkazili život a zavřel se u sebe v pokoji," vzpomíná na těžké chvíle Jana. "Chtěli jsme mu dát s manželem prostor, aby se mohl se vším vyrovnat a šli jsme všichni spát. Jenže místo Adama zbyl ráno v jeho pokoji jen dopis, že už nás nechce nikdy vidět a ať ho nehledáme, že se stěhuje k mojí mámě na Moravu," pokračuje Jana.
"Bylo to hrozné, nevěděla jsem, co mám dělat. Byl plnoletý. Ale byla jsem alespoň ráda, že vím, kde je. Mámě jsem od toho dne volala každý den a děkovala jí, že u ní může Adam být. Každý den jsem brečela a vyčítala si, že jsem to Adamovi neřekla už jako malému chlapečkovi, aby vyrůstal s pravdou od dětství," rozpláče se Jana. S maminkou však byla v kontaktu a tak alespoň věděla, jak na tom Adam je a že je v pořádku. Byl u ní téměř celý rok.
Vše se ale urovnalo jednoho květnového dne na den matek. "Nevím, jestli za to mohla moje máma, nebo jak se to stalo, ale přesně v ten nejkrásnější den v roce Adam zazvonil u našeho domu a padl mi do náručí a rozplakal se. Plakala jsem i já, že jsem nemohla popadnout dech a uvěřit, že tu opravdu stojí a že nám odpustil. Pak přiběhl i manžel a Honza a všichni jsme se objímali a brečeli. Pak jsme si celou noc až téměř do rána povídali o tom, jak to všechno bylo, proč to tak bylo a proč jsme mu nic neřekli. Adam vše pochopil a uvědomil si, že se vlastně na věci nic nemění a že jsme rodina. Od té doby žije opět s námi, ale se svou přítelkyní si už hledají byt v našem okolí, aby mohli začít žít svůj vlastní život," uzavírá příběh paní Jana, která je šťastná že nakonec všechno dobře dopadlo.
(Čtenářka si přála zůstat v anonymitě, proto byla pozměněna jména a fotografie jsou pouze ilustrativní.)
Myslíte, že měla Jana s manželem říct pravdu Adamovi dřív? A udělali dobře, že ho nechali odejít a nejeli ho hledat? Jak byste se zachovali v jejich situaci vy?
Zdroj: Autorský článek, rozhovor s paní Janou.
